Deník družstevníka

Den 0

Jmenuji se Honza a je mi 42 let. Jsem obyčejný muž, manžel a otec dvou dětí, který se snaží žít podle svých nejlepších schopností v dnešním uspěchaném světě. Pracuji jako projektový manažer v malé firmě a většinu času trávím ve stresu, buď na schůzkách, nebo na telefonu, snažíce se vyřešit nekonečné množství problémů, které se na mě valí jako lavina. Když mám chvilku klidu, což je opravdu vzácné, mé myšlenky se stočí k plánování rodinné dovolené, což se ale často stává dalším zdrojem frustrace a úzkosti.

Dnes večer, po dalším dlouhém dni, kdy jsem se jen stěží dostal z kanceláře před osmou hodinou, jsem se rozhodl vzít pero a zápisník a pokusit se vypsat z těch pocitů, které mě uvnitř dusí. Cítím se jako vězeň svých vlastních očekávání a těch, které na mě klade rodina. Už nějakou dobu se mi zdá, že šlapu vodu a nikam se neposouvám. A tak píšu.

Je už pozdě večer, děti spí a v domě je klid. Slyším jen tiché tikání hodin a šumění listí venku za oknem. Dnešní den byl obzvláště náročný, ale nějaký takový je teď každý den. Mám pocit, že nic nestíhám, že se všechno kolem mě hroutí a já to nemohu zastavit. Každý den začínám s nadějí, že se mi podaří alespoň něco, ale večer se vždycky cítím frustrovaný a bezmocný.

Myslím na dovolenou, kterou jsme plánovali už měsíce. Měla by být časem odpočinku a regenerace, ale místo toho mám pocit, že je to jen další zdroj stresu. V hlavě mi zní věty jako „Honzo, nesmíš to pokazit“ nebo „Tentokrát to musí být perfektní“. Ale jak má být něco perfektní, když se už teď bojím, že se něco pokazí? Kdykoli se snažím usnout, začnou se mi hlavou honit myšlenky na všechny ty věci, které musím ještě zařídit. Rezervace ubytování, letenky, aktivity pro děti. Jen pomyšlení na to mě unavuje.

Moje žena mi často říká, že bych si měl více užívat života a nebrat vše tak vážně. Ale jak to udělat, když mám pocit, že na mě všechno leží a že každé mé rozhodnutí musí být správné? Kdykoli se podívám na děti, vidím v jejich očích důvěru, že táta vše zvládne. A to je možná to, co mě nejvíce drtí – strach, že je zklamu.

V hloubi duše toužím po změně. Chtěl bych najít způsob, jak si užívat života bez toho konstantního tlaku a stresu. Možná je to utopie, ale nemůžu si pomoct, sním o tom. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybychom měli nějaké zázračné řešení. Něco, co by nám umožnilo vyrazit na dovolenou bez všech těch starostí a plánování. Něco, co by nám dalo jistotu, že za naše peníze dostaneme kvalitu a že si budeme moci skutečně odpočinout.

Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdybychom měli vlastní místo, kam bychom mohli jezdit. Kde bychom se nemuseli bát, co nás čeká. Kde bychom mohli být jen my, daleko od shonu a každodenních starostí. Taková představa mě naplňuje klidem, i když jen na chvíli.

Možná bychom se měli zamyslet nad nějakým dlouhodobějším řešením. Třeba se spojit s lidmi, kteří mají podobné cíle a s nimiž bychom mohli sdílet náklady a starosti. Nějaká skupina, které nám pomůže zajistit dovolenou bez stresu. Možná je to cesta, jak se osvobodit od toho nekonečného kolotoče.

Doufám, že jednoho dne najdu odvahu změnit svůj život tak, aby byl méně plný stresu a více plný radosti. Že se naučím věřit, že ne vše musí být perfektní, a že i chyby jsou součástí života. Chci se naučit radovat se z maličkostí a nebýt neustále paralyzován strachem z budoucnosti.

Ale teď, když jsem si všechno tohle vylil na papír, cítím se o něco lehčí. Možná to je první krok k tomu, abych se s tím vším vyrovnal. Abych našel cestu, jak si užít dovolenou opravdu bez starostí a jak se těšit na čas strávený s rodinou, aniž bych při tom měl pocit, že musím mít všechno pod kontrolou.

Možná je to právě tahle potřeba sdílet své myšlenky, co mi může pomoci udělat změnu. Věřím, že existují lidé, kteří už našli způsob, jak z toho ven, a doufám, že s nimi jednoho dne spojím síly. Protože, jak rád říkám, život je příliš krátký na to, abychom ho trávili ve stresu a obavách.

A tak, když teď zavírám tento zápisník, mám pocit, že alespoň na chvíli jsem se zbavil části toho břemene, které mě tíží. Zítra je nový den, a i když nevím, co přinese, doufám, že budu mít sílu a odvahu pokračovat v hledání svého klidu.

Třeba to bude i začátek něčeho nového a vzrušujícího. Ale teď už vážně musím jít spát. Moje hlava je plná myšlenek a snů, které čekají na svou příležitost. A já doufám, že se jednoho dne stanou skutečností. Dobrou noc, deníčku.Honza